Díky různým komunikačním prostředkům můžeme sledovat pohyby letadel a mraků na obloze, sledujeme zprávy a příspěvky na sociálních sítích, sledujeme produkci nejrůznějších autorů ve video i audio formátu nebo také tvorbu umělé inteligence. Ve velikonočním třídení sledujeme Ježíšův život. Od Poslední večeře, přes modlitbu v Getsemanské zahradě až k zatčení, odsouzení a popravě na kříži. Sledujeme jeho pohřeb, smutek jeho přátel, šířící se zvěst o tom, že v hrobě není, že byl vzkříšen.
Od sledování můžeme přejít k doprovázení. To už je jiná roviny. Rozdíl je značný. Jako když sledujeme, že někdo jde na náročný lékařský zákrok, podstupuje náročnou zkoušku, zdolává těžký úkol, nebo když člověka, který je nám blízký a kterého máme rádi, doprovázíme na náročný lékařský zákrok, náročnou zkoušku, při těžkém úkolu. To už nejsme diváci, ale zapojení aktéři. Prožíváme to spolu. Jako lidé máme obrovskou schopnost, doprovázet druhé. Své o tom ví manželé, partneři, rodiče, prarodiče, trenéři, učitelé, přátelé, spolužáci, sousedé a mnozí další.
Ve velikonočním triduu jsme pozváni, abychom Ježíše doprovázeli. On nám dovoluje, abychom mu byli nablízku. Prožíváme s ním jeho rozhodující chvíle. A zároveň při tom do sebe nasáváme Boží logiku, logiku lásky, vydání sebe. Skrze doprovázení se učíme Ježíše napodobovat. Cvičíme se žít, trpět a milovat jako on. Abychom s ním měli podíl na všem, co prožíval, a nakonec také na jeho velikonočním vítězství.
Ať jsou pro nás velikonoční obřady a celý velikonoční čas příležitostí, jak být s Ježíšem.
Autor: Petr Smolek
Foto: Člověk a víra
Publikováno 27. března 2024